Piva určená k archivaci se ukládají do sklepa, kde dlouhodobě zrají a zdokonalují svůj chuťový charakter. Tyto vrcholné ukázky sládkova umění mají mnohem více společného s portským vínem nebo špičkovými koňaky než s často nemastnými neslanými pivy určenými pro běžnou konzumaci.
Podle Johna Keelinga, vrchního sládka pivovaru Fuller´s v Londýně by mělo jít o tak silné pivo, aby vydrželo 5 - 10 let. Piva,která se nechávají doladit působením času, se podávají k delikátním jídlům v "napoleonkách". Aby se tyto nápoje ochránily před negativním působením kyslíku, světla a baktérií,měly by mít vyšší obsah alkoholu a více chmelená. Chmel zde působí jako konzervační látka. Když se tyto moky pijí ještě zamlada, chmelová hořkost často svírá ústa, postupem času se ale tato intenzita vytrácí. Pivům tmavých značek, ležákům i ejlům a jejich imperiálním variantám stárnutí vysloveně prospívá.
Vzhledem k tomu,že se archívní piva nestabilizují pasterizací ani filtrací,nechávají se většinou dokvašovat v láhvích.Do láhví se mohou přidávat speciální kmeny kvasnic, ty v pivu postupně rozkládají zbylé cukry, což snižuje jeho plnost a chuť se stává sušší a říznější.
Kromě snížení obsahu cukru kvasinky pivo obohatí o nádherné květové chutě. Dokvašování ale není v žádném případě pro archivování nezbytné, poněvadž je známo,že s přibývajícími léty se zvýrazňuje chuť i u nepasterizovaných typů. Pomineme li dokvašování v dřevěných sudech, nejvhodnější řešení k archivaci piva jsou skleněné láhve, uložené v bednách či krabicích. Musí být chráněny před světlem a teplem, ne však v ledničce. Láhve jsou vždy uloženy nastojato.

"Jednou z největších radostí, kterou archivní piva přinášejí, je skutečnost,že mají vztah ke svému majiteli," radí John.
"Když o ně budete dobře pečovat, budou se zlepšovat,pokud ne, žádné zázraky nečekejte." J. K.